Úvod: Tak jen v krátké poznámce
ke Karlově Studánce:
Přijely jsme na podzim,
když tu náhle se zhrozím,
začlo pršet, teď už sněží,
ještě nevím, oč tu běží,
ale ráno valím bulky
sněhu je tu až po kulky.
Kalamita hotová,
nebyla tu taková,
před rokem na sluníčku
pily jsme si kávičku.
Co to slyším, hromy?
To padají stromy!
Máme zákaz vycházení,
zdržovat se jen v zázemí,
prohrnuté cestičky
jsou pro naše nožičky!
A tak pořád jenom jíme,
po obědě někdy spíme,
když si dáme perličku,
máme úsměv na líčku.
V krásné solné jeskyni
připomínám bachyni,
do křesílka lehám hbitě,
ne že v žitě, ale v soli
dýchat můžu, krk nebolí...
Když už není túra
vincentková kůra
postaví mě zas na nohy
vyfotím si zmrzlé hlohy,
plno barev na stromech
i závěje v záhonech...
Jenom moje migréna
a ta letos zejména
ztrpčuje mi pobyt zdejší,
snad příští rok bude lepší!
Přesto na koncert jsem zašla
a to jsem pak jenom žasla,
když se mistr dotkl kláves,
nepohnul se ani závěs...
Přednášky jsme také měly,
i dotazy tam zazněly,
k historii, k bazénu,
co tu došlo za změnu
za ten uplynulý rok,
zda to nebyl zpětný krok?
Díky doktorovi Riedlu
vyslechly jsme didgeridoo,
probrali jsme hřích i víru,
kde ve vzdělání mám díru,
ukázal nám spoustu knih,
zkusím přečíst jednu z nich...
Koukám, venku lehce taje,
pobyt náš ke konci zraje
a já s vločkou na nose
čekám už na vánoce!
Snad budou jak tady bílé,
vzpomenu na krásné chvíle
tento týden strávené
ve Studánce nádherné!
To byly postřehy snové Daniely Hermannové
